Nick: Morningstar
Fc: David Tennant
Věk: Neznámý / +-40 let
Rasa: Padlý anděl
Národnost: Neznámá
Zaměstnání: Herec v divadle; kurýr; záškodník na volné noze
„I laugh with many but don’t trust any“
PŘIROZENÉ SCHOPNOSTI:
regenerace, telepatie, intuice
SCHOPNOSTI NAVÍC:
empatie
Tady začneme hezky od základů. Crowley jako stále dost éterická bytost není vázaný na jednu podobu, či jeden gender, přesto má, jako svobodně myslící a dost sebestředná bytost své preference. Právě proto ho opravdu jen vzácně uvidíme jinak, než tako vytáhlého, hubeného tvora mužského pohlaví, jehož postava by se s přivřenýma očima možná dala označit za atletickou. Po ulici se promenáduje především v černých kožených bundách, pláštích a podobných spektakulárních typech oděvů, za které by se nemusel stydět ani Neo z Matrixu. Všechno mu vždy padne jako ulité, ušité na míru a on se tak samozřejmě cítí jako ryba ve vodě – a to se pěkně prosím velice silně prolíná s jeho povahou a chováním. Se svou výškou téměř metru devadesát (189 cm) lehce vyčuhuje z davu, ale určitě to na něm není ta nejvíce neobvyklá věc, podle které byste mohli poznat, že se nejedná o obyčejného člověka. Když už tu byla řeč o Matrixu, mnohokrát ho uvidíte se slunečními, či slepeckými brýlemi na nose, aby tak zakryl své kočičí/hadí – pokud chcete, oči. (Ty pocházejí z jeho tehdejšího umu transmutace, který je už bohužel víceméně minulostí, potom, co se ho ten boss Nahoře rozhodl poslat hezky k zemi.) Samozřejmě, že kdyby se moc snažil, tak je dokáže přinutit, aby vypadaly lidsky – s krásnou tmavě hnědou barvou duhovky, ale jak už bylo řečeno, na to by musel vynaložit velkou spoustu své energie a zároveň soustředění, což mu příliš nevoní – komu by taky ano? Proto, ač na své oči není tak úplně pyšný – není přece démonem, co se většinou svými poznávacími znaky chlubí -, raději je nechá tak a nasadí si brýle – to přeci vypadá víc cool a přidává to k jeho image.
Co se týče jeho lidského těla dál, příliš se za ty milénia nezměnilo v kontrastu k jeho šatníku a k tomu, co si to pěstuje na hlavě, ale za to mohla hlavně střídající se období. Je sice Padlým a se stárnutím to u něj proto není tak horké, ale jen málokdo se tvrdošíjně zapře a nechce vypadat dobově – líp se tak schováte před těmi, co by vás nejradši roztrhli jako hada – a že takových ‚známých‘ si Crowley za ty roky a roky pár nadělal. S jeho mužským zjevem tedy neměně přichází hustá čupřina hnědých, až nazrzlých vlasů, které si žijí svým vlastním životem a ani padlý anděl s nimi příliš nenadělá; celkem ostřeji řezané rysy – a to nejen v obličeji; a jeho nesmazatelný úsměv plný bílých silných zubů, kterým vévodí dva viditelné ostřejší špičáky. Když se to vezme kolem a kolem, na to, že se stále řadí mezi andělské bytosti – někteří by s tímhle výrokem samozřejmě nesouhlasili – jeho styl by sedl spíše démonovi.
Zbytkem jeho kdysi andělského postu jsou jeho štíhlá, ale přitom silná uhlově černá křídla, která neukazuje světu, naopak je drží neviditelná mimo tuhle dimenzi s tou trochou magie, kterou disponuje. Svá křídla považuje za přítěž, stejně jako své oči. Oba dva znaky ho přisouvají k jedné, či druhé straně a to on nemá rád. On sám sebe považuje za jedinečnou jednotku a to i mezi Padlými. Prostě nikam nepatří, a ač je to smutné, on asi ani nechce.
Prodejná děvka. Tak by ho asi popsali všichni, co ho kdy znali. A ono to tak na první pohled opravdu vypadá. Crowley si příliš neláme hlavu s tím, jestli si zakázku vezme od těch Nahoře, či od těch Dole, hlavně když mu z toho něco kápne a ostatní ho zase na chvíli nechají na pokoji. Má rád svou volnost, je to snad jeho nejoblíbenější věc na jeho vyděděneckém postavení. Sice si někdy posteskne nad tím, že nemá žádné přátele, ale posléze se okamžitě utvrdí v tom, že to je luxus, který on nepotřebuje a stejně není reálný. Na první pohled vás jistě napadne, že z Padlého sálá sebejistota na míle daleko, ač stejně chodí lehkým, kočičím krokem a nekroutí se přitom jako primadona, pravda je to však spíše napůl. Ano, Crowley je sebejistý, sarkastický parchant, ale to je spíš jen ta nejvrchnější část jeho osobnosti. Náš padlý anděl je vlastně tak trochu jako cibule, s mnoha vrstvami, které skrývají množství nejistot a smutků, které vhánějí slzy do očí. Někde hluboko uvnitř je vlastně jen roztřesená malá bytůstka, která se plazí v prachu všeho toho ponížení a lítosti, ale ta snad nikdy neuvidí světlo světa. Ne, to Crowley nedovolí. Po zbytek svých dní bude raději svou šklebící se personou, které je naprosto jedno, co si o něm kdo myslí. Nakonec z toho bude jeho pravá tvář a i on sám zapomene na to, že je snad tam někde hluboko vevnitř stejně zranitelný jako ostatní. Jak by řekl jeho dobrý známý Freddie Mercury: „We are the champions, my friend.“ - Crowleyho doteď pronásleduje ta hravá kletbička ze sázky, co kdysi s frontmanem Queen stvrdil – jakákoli hudba, co poslouchá déle, než půl hodiny se změní na Největší hity od kapely Queen. Když se to vezme kolem a kolem, tenhle Padlý má ze všech ras stejně nejraději lidi. Líbí se mu, jak dovedou být nevypočitatelní; horší než démoni a zároveň laskavější než andělé. A právě osobitý Mercury se dostal k titulu přítele tohohle podivína snad nejblíže, ale všichni víme, jak nakonec skončil.
Možná to nezní tak pravděpodobně, ale Crowley je vlastně velice skromná bytůstka, ač by si mohl troufnout na mnohem víc. Stačí mu jeho auto, malý byt 2+1 se zatemnitelnými okny a sem tam vyvést nějakou tu blbost a je spokojený. Žije si tak ze dne na den, s ničím si moc neláme hlavu. Jeden by ho snad s klidným svědomím mohl označit za ukázkového flegmatika. A sice by to nikdy nepřiznal, ale jeho kladné vlastnosti převažují ty záporné.
Co se týče jeho přežívání v tomhle světě, je to vlastně to nejjednodušší, co může někdo jako Crowley zařídit, jelikož vlastně skoro nic nepotřebuje. Jídlo, peníze, benzín do auta…o nic nemá nouzi, ne se svým hbitým jazykem, rukama a humorem, který může některým přijít opravdu skvělý – hlavně těm, kteří se zabývají humorem černým. Tenhle Padlý se dokáže vykecat snad z jakéhokoliv problému, který si ho najde. Zbytek ho bude hledat už navěky, protože řekněme si na rovinu, že Crowley byl a zůstává tím, co byste označili termínem kluzký jako úhoř, ač má mnohem víc společného s hadem. Jinak řečeno: Crowley není bojovník, ani zdaleka. Ale je to malá svině, co na démona dokáže vylít celý kýbl svěcené vody ještě předtím, než se dá na útěk. Ale když už musí, tak sáhne po nějakém vrhacím noži, aby nemusel moc blízko.
Crowley tady byl už od naprostého začátku. Tehdy byl sice ještě opeřená slípka (čtěte: anděl), s parádními bílými perutěmi a se svatým kroužkem nad hlavou, ale po tom fiasku s Evou a se zničením Ráje, (no tak to byla tak trochu jeho vina, ale on byl už od začátku strašně zvědavé stvoření, a když mu bylo řečeno, že by měl zkusit svést Evu k utrhnutí jablka a použít k tomu svou hadí podobu…řekl si prostě, co by se mohlo stát? No, tehdy byl snad ještě větší volnomyšlenkář než teď, řekněme si to na rovinu.) si to stejně jako Lucifer a jeho kumpáni zamířil dolů k zemi. Ale zatímco se bývalá Jitřenka rozhodla pro tvorbu démonů a všechno to zbrojení proti svým bývalým bratrům, Crowley si prostě začal jet svoje blues. Samozřejmě, zprvu musel sehnout hlavu a tvářit se, jak moc s Luciferovým přístupem souhlasí, protože být na vlastní pěst v tehdy ještě nebezpečné krajině by nebyl příliš moudrý tah, proto mu taky působením démonské magie zůstaly jeho hadí oči, ale jakmile to situace jen trochu dovolovala, už byl od pekelníků co nejdál. Zprvu příliš nevěděl, jak mu tohle tuláctví půjde, ale postupem času se v tom stal opravdovým mistrem. Pořád na cestě, nikdy neslíbil nikomu svoji věrnost. Dokud dělá to, co se mu řekne, vlastně z toho není ani takový problém. Nutno ale poznamenat, že jeho spojení s Nebem je asi stejně silné jako Wi-Fi připojení v horách. Mnoho ostatních ho tedy škatulkuje právě pod ty Dole. A jeho to vlastně ani tak moc neštve, dokud mu nikdo nechmatá na jeho volnost a na jeho krásného, ač už trochu z módy vyšlého Bentleye.
Během staletí viděl, jak lidé válčí a jak umějí být krutí, ale zároveň dokáží prokázat neuvěřitelnou obětavost a odvahu. Crowley se nachomýtl k většině událostí, které tvarovaly lidstvo. Většinou jen přihlížel, ale v některých těch událostech měl bezpochyby prsty i on osobně, to aby si upevnil své postavení tam Dole, které sice není tak úplně nejvyšší, ale pořád nepatří mezi jednohubky, na kterých si někdo lehce smlsne. Může o sobě s klidem prohlásit, že ze všech nadpřirozených bytostí je jedním z těch, kteří chodí po Zemi nejdéle, a to je snad také důvod, proč jsou jeho principy tak rozvolněné. Jednoduše…začala se v něm projevovat slušná dávka lidskosti. Ale to se s jeho životním stylem dalo čekat.
Jeho vztahy s elitou Pekla a Nebe jsou prakticky totožné. Nemá tyhle povýšence příliš v lásce, ale stále má v paměti jejich sílu a odhodlání vyhrát tuhle válku a proto si nechává své skromné námitky pro sebe. Nechce v tom být namočený víc, než už vlastně je.