Haylee, jak se svému okolí představuje i přes dobíravé poznámky o zdrobnělinách, z nichž vychází jako Lee, je dokonalým příkladem někoho, kdo v každém za každých okolností hledá dobrotu duše, zkrátka cokoliv, co překoná vidinu zlé entity. Složitou povahou se trápit nemusí, škatulkuje se mezi ty hodné duše, které ve filmech vycházejících ze studia Marvel nikdo nemá rád, protože nejsou vůbec badass. Čistá dobrota srdce z lískově oříškového odstínu očí pokukuje na svět plachým pohledem děvčete, které si je až příliš dobře vědomo moderního pojetí ženy: silné, soběstačné bytosti se sex-appealem na rozdávání, vystudované do takové míry, že není na škodu se jednou, dvakrát ze den ohánět vysokoškolským titulem při hlasitém poukazování větou "podívej se, kam jsem to dotáhla". A co na tom, že sama vystudovala několik škol a titulů má více než celá katedra psychologie na Harvardu? Kupodivu se těmito body zrzavá jasnovidka nikdy nechlubila, ani jedním. Podobný přístup u své osoby by musela okomentovat leda tak povzdechem spojeném s uzarděním bledých, pihovatých tváří a šeptavě pronesenou omluvou stydlivě nakřáplým hlasem spolu se slibem, že se nic podobného nebude opakovat. Lee je totiž všechno, jen ne charakterní pojetí nezávislé ženy s ostrými lokty.

Zaprvé by takto jemná, téměř éterická dívka, jíž si děti čas od času spletou s vílou, neuměla schválně ublížit, ačkoliv se jí to již nejednou povedlo a rezaté stvoření si tyto 'drobné', dosti zásadní chyby vyčítá i po letech. Vlastně nejen po nich, konkrétně po dekádách i staletí, kdy poprvé poznala osudového muže, pana 'dokonalého' s jeho drobnými nedokonalostmi. Ve své vděčnosti bohu, i přes chorobné upínání se k ateismu, si děkuje, že se tak stalo dávno a pan Dokonalý na onu událost dozajista zapomněl. Nutkání napravit onen přešlap se pokoušela již několikrát, stále se však dobírá stejného konce - nenapsat mu, nedat o sobě vědět, neprozradit nic. Ruce majitelku pokaždé zradí, roztřesené pocitem provinilosti a narůstajícím strachem, jež nakonec zvítězí a nutí Lee začít se zabývat něčím odlišným v touze přijít na jiné myšlenky, zapomenout a donutit se žít dál. A pokud se jí přece jen povede dotknout se citlivého tématu a nevychovaně do něj zarýt drápky zvědavými otázkami či pouhopouhou poznámkou? Tak akorát se dočkáte horečnatých, mírně zmatených omluv chrlených přes sebe, že tohle... vlastně nikdy nechtěla, nezamýšlela a zda jí odpustíte všechny hříchy, známé i ty utajené. Sama se nezdráhá odpustit… prakticky vše. S mizivou pravděpodobností existují určité meze, jenž hovoří o opaku, zatím si ale každý v jejím okolí může blahopřát, neboť na ně nenarazila. Ne ve své hlavě, kde se sice snoubí racionalita se základními mateřskými pudy, stále se tu navzdory všemu nachází dostatek prostoru pro malou naivní holčičku věřící ve šťastné, dlouho očekávané konce. Pokaždé, zas a znova, ač ví, že by neměla, hledá na lidech to nejlepší, tu jiskřičku dobrá, co vede k ospravedlnění pro jejich čin. Trauma z minulosti, psychická porucha, to je jen střípkem pro všechno, co může být vysvětlení pro hrozné, někdy možná i nelidské činy. A Lee každý z těchto argumentů použije, aby se na někoho nemusela dívat skrze prsty. Snaží se… pochopit, ne soudit. Pochopit, proč onen člověk tak udělal a co ho k tomu vedlo, ač se to někdy zdá nemožné. Sama si připomíná vlastní útěk před minulostí a ty chabé důvody vedoucí k iracionálnímu rozhodnutí. Mnohokrát se spletla. Mnohokrát byli tito lidé, kterým se snažila pomoci, nevděční a její pomoc krutě odmítli. Nebo hůř, zneužili, a Lee tak schytala kopanec od života přímo do žeber, do žaludku, do slabin. Odradilo jí to někdy? Ne. To by se pak stěží dalo mluvit o silné vůli. Lee totiž dokáže být pořádně tvrdohlavá, když se za něčím stojí. Aby vás upokojila, možná vám něco odsouhlasí, ale sama pro sebe si bude brblat a věřit své verzi, ačkoliv pár pochybností se jí kupodivu připlete pod nohy a rusovláska se zamotá do spleti tvořenou záhadami a uvažováním nad novým přístupem k celému problému.

Za druhé vlastní celou řadu zásad, jejichž obsah se snaží dodržovat a nikdy neporušit. Zabít? Nikdy. Ublížit? Jen v nejkrajnějších podmínkách, když by šlo o život. O její? Možná. Hlavně však o existenci jejích dětí, které se před špatnostmi světa pokouší bránit s hrdostí matky lvice. Nikdy nebyla žádnou hrdinkou a jeden se nemůže divit. Dokáže být překvapivě silná povahově, věrná až za hrob, že nikdy nezradí - ví, že nesmí. Nechce. Pak by přeci upustila ze svých zásad a co by drželo její život pohromadě? Co by mu dávalo řád? Nic. Fyzicky? Fyzicky je to bída a jediné, co ji chrání, je štěstěna zaručující, že za celý její krátký život se Lee nestalo nic horšího než povinnost každého fénixe - vzplanout a povstat z popela. Ale co kdyby se jednalo o někoho jiného než jsou její děti, ať už jakkoliv staré? Dokázala by dělat šílenosti, zahodit podstatu lidskosti vedenou pudem sebezáchovy? Snažila by se dotyčnému pomoci za cenu toho, že jí samotné bude ublíženo? Ví, že ano. Ve skrytu duše si dokáže něco podobného přiznat s těžkostí kamenů uleželých na srdci, ač by nahlas tvrdila, že dokáže být natolik sobecká, aby chránila pouze sebe a své potomstvo. Dbá na ostatní a na sebe ne. Protože věří, že každý dobrý skutek se po zásluze vrátí a že svět by stál za nic, kdyby si lidé odmítali pomoci.

Za třetí nedokáže být typickým představitelem svého druhu, což je občas na škodu. Chyba, kterou mnozí zneužívají. A Lee? Nechá se, bůh ví proč. Snad jen aby měli radost a právě tato krutá pravda ji čas od času nechává topit se v slzách, ublíženosti a lítosti, které zahání s nadějí upínající se k dalšímu dni. K lepšímu zítřku. V tomto se řadí k nenapravitelným snílkům a idealistům, mnohdy ztracená ve svém světě. Optimismus si dokázal probojovat své místo na výsluní také - povětšinou září pozitivní energií, ač mnohdy zmatenou, a na tváři jí při vstupu do obchodu nebo kavárny hraje malý veselý úsměv. Protože dívat se na svět šedě? To by o své ideály pěkně rychle přišla.

Věří na pravou lásku, na pocit tak silný, že by pro něj udělala vše, jen aby mohla protáhnout o něco dýl ten bolestivý tlukot srdce narážejícího do žeber. Na zamilované pobláznění, díky kterému se bude culit jak malý blázínek, lítající v tom až po uši. Problém je, že tento svět dává pramalou možnost utvořit si vlastní román. Dnešní době vládne krutá ideologie, kdy dívky mnohdy hledají jen flirt a muži zas zábavu na jednu noc. Prožila pár románků, žádný však nedopadl tak dobře, aby někam vedl k dlouhodobému vztahu - snad až na jeden. Jeden, který v jejím srdci zanechal díru několikanásobně přelepenou kobercovkou a z něhož vzešly štěstí i připomínky osudného vztahu, její děti. A přesto neztrácí naději, že jednou… Že možná… Pro Jaceliyaha? Spatřit ho znovu, tak by byla schopná jít na konec světa. Být mu věrná, dívat se na něj fascinovanýma očima plnýma lásky, i když si v tichosti svého brblání neustále připomíná, jak hloupě by se zachovala, už po několikáté. Vždyť by se měl na ni zlobit a ona by ho neměla chtít vidět, před očima jí až nepříjemně často vyvstává představa soudícího pohledu a znechucené odvrácení tváře. Není však dne, kdy si na něj nevzpomene, kdy se nepokouší vytěsnit vzpomínku na něj z hlavy. Její chování s muži? V kostce ztracený případ. Obvykle zčervená ještě dřív než promluví, a když se tak stane, akorát se zakoktá při pohledu do jeho očí. Začne popotahovat tílko nebo košili, co má na sobě, ať už se jedná o kousek z její vlastní sbírky či kusem oděvu dotyčného muže, hrát si s pramínkem vlasů, že vypadá, jako by v další chvíli měla utéct. Dokonale ztracená, ještě než přijde na slova. A lichotky? Ty přijímat neumí. Místo toho dál rudne. A koktá. Vůbec ne jako mladá dáma.

Miluje hvězdy. Je schopná prosedět na balkóně půl noci a prostě jen pozorovat noční oblohu, šeptem si opakovat souhvězdí jako vlastní soukromou mantru. Za každou hvězdou hledá její vlastní příběh, stejně jako tomu je s fotografiemi. I pouhá procházka po ulici, kdy skrývá svou tvář za notně otřískaným polaroidem, hledaje v objektivu dokonalý záblesk jedinečnosti, jehož trvání by vybledlo maximálně tak časem, se stává dobrodružstvím. Každá její fotografie má svůj příběh, za každou se skrývá něco maličko jiného. Fotky i ony hvězdy jí dodávají pocitu, že není nikdy sama. Hudba se také stala její součástí. Hraje na violoncello staré klasiky, zasněná, ve svém světě, který jí hudba přináší. Taktéž plynule ovládá hru na klavír, harfu, loutnu [od té nikdy nepřešla ke kytaře], pikolu a příčnou flétnu. Ale krom toho? Věčné kapely padesátých, šedesátých let, ve kterých by se tak ráda ztratila. Broukání oblíbených songů spolu s praskající deskou vyhrávající na starém, otlučeném gramofonu. Pokud by ji měla symbolizovat květina, pak jedině vlčí mák, jehož lehká, snad možná trošku vtíravá vůně, doprovází Lee na každém kroku. Nenapravitelně mlsá ve dlouhých chvílích u knihy - obvykle zamilované, jak jinak, ovšem obvykle klasiky, nikoliv degradující červené knihovny - na lžičce Nutellu. Obecně miluje čokoládu. Nikdy ji nezahlédnete v ničem jiném než v sukni nebo šatech. Obvykle s vysokým pasem, patřící do předešlého století. Vzorované - puntíkaté, proužkované nebo květované, na tom nesejde, v pastelových, ale veselých barvách. A pak? Drobnosti. Cinkot zvonkohry při větrném dnu, západ slunce na obzoru, vonné svíčky, barvy impresionistických obrazů, mašle a květiny do vlasů, smích její rodiny. Drobnosti, které tvoří svět.