Nick: Alex
Fc: Robert Sheehan
Věk: 29 let
Rasa: Člověk
Národnost: Američan
Zaměstnání: Freelancer, pouliční umělec, žebrák, trvalým příjmem je momentálně čajovna
Homo homini lupus
PŘIROZENÉ SCHOPNOSTI:
instinkt
SCHOPNOSTI NAVÍC:
-
Díváte se na muže, který by jen z hlediska svých fyzických predispozic zřejmě příliš pozornosti nepoutal. Je průměrné postavy, na facku vysoký metr osmdesát se štíhlou siluetou. BMI byste mu tipli normální, nebo možná lehce nižší. Není však kost a kůže, je vidět, že klik udělá, nebo je alespoň schopen uzvednout vlastní tělo.
Jeho tvář má jemnější rysy a pravděpodobně byste mu netipli více, než 25 let. Bujné vousy mu zřejmě nikdy neporostou a tak se pyšní jen drobnou intelektuální bradkou a krátce střiženým knírem pod nosem, který může i nemusí mít podle vlastní nálady s žiletkou v ruce. Celkově je spíše „tmavší typ s bledou pletí“. Husté obočí totožné, tmavě hnědé barvy s kudrnatými vlasy zvýrazňuje jeho zelenomodré oči neurčité barvy nad průměrným nosem.
Co se stylu oblékání týče, dal by se označit za lehce výstředního svým výběrem starších kousků z osmdesátých let, které ovšem už na první pohled vypovídají o své nepopiratelné „kvalitě“. Materiál výborný, ale byl důvod, proč se těch věcí někdo zbavil. Lze ho spatřit v sepraných džínách, případně v černých kalhotách, kožených šněrovacích botách a košilích všech možných barev a vzorů. Nejraději má svou batikovanou košili, kterou vlastní už přes deset let. Občas mívá náladu i na střídmější vzhled a tehdy ho lze spatřit v černém roláku a upnutých kalhotách. Do nehostinného počasí vytáhne buď koženou bundu, či dlouhý, gestapácký kabát. Na hlavě má téměř standardně naražený kulich, baret, nebo jinou pokrývku hlavy.
Pokud se k němu přiblížíte, je cítit odérem podobným vonným tyčinkám a čajovně.
Ives měl být otec, protože první věc, které si na něm všimnete, je jeho schopnost všude cpát špatné vtipy. Hádanky, kanadské žertíky, slovní hříčky, jeho arzenál se zdá téměř nevyčerpatelným. Navzdory tomu je ale jinak spíše tiššího, samotářského rázu. Je věčně vyčerpaný, ale vždy vlídný. Má jedinečný dar opravdu naslouchat, protože spíš než aby povídal, tak raději nechá vyprávět druhé. A velmi věrohodně umí přikyvovat a tvářit se, jakoby problémy druhých byly strašně zajímavé a důležité. A i když se v zásadě nepřetvařuje, tak mu to v podstatě je jedno. Jeho míra učebnicového nihilismu dospěla do takové podoby, že samotný nechápe, proč ještě setrvává v tomto těle a na tomto světě, když je existence tak bezvýznamná a nicotná. Pak si vzpomene, že přece chce ještě své okolí potrápit nějakým „ťuk,ťuk“ fórem a vrátí se zpět do hry. Přehnaný šarm ani charisma u něj nehledejte.
Co je ovšem lehce podezřelé je skutečnost, že si málokoho pustí k tělu. Nemívá potřebu o sobě moc vyprávět, nebo navazovat hlubší přátelství a vztahy. Sám zapomněl, jak se něco takového dělá. Zvládá v průběhu dne být zdvořilý, milý večer v hospodě v doprovodu skleničky střílet úsměvy a lechtat bránice, ale v noci… Místo spánku hledí jako správný insomniak do stropu a přemítá své životní chyby, v pláči lituje své existenční mizérie a dalších uměle vytvořených problémů, aby se ráno osprchoval a odešel do práce, kde si dá šlofíka zásobujícího ho energií na zbytek dne. Zrcadlům se obloukem vyhýbá, protože nesnese pohled na to, co tam vidí. On i důvod, proč pije, není až tak jednoduchý, jak se může zdát. V minulosti experimentoval s užíváním i jiných substancí, jako je například kofein, nebo tein. Ale zůstal u alkoholu, protože ten ho úspěšně tlumí alespoň do takové míry, aby byl schopen sociálně fungovat mezi lidmi a nenechal se zahlcovat svým dalším darem, kterým je bleskové odhalení špatných vlastností. Ve spojení s jeho potřebou to všem sdělit si uvědomil, že jako chronický opilec s úsměvem na rtech je mnohem jednodušší s ním být v jedné místnosti, než když je střízlivý, při plném intelektu a přesvědčený o své absolutní pravdě.
A mohl by se změnit, ale takhle mu to zkrátka vyhovuje.
Ivesova životní tragikomedie s prvky telenovely, jak svůj život rád popisuje, už začala dost neslavně. Narodil se na venkově v New Hampshire psychiatričce Julii Dawkinsové, zatímco jeho tatínek byl relativně úspěšný vědec v oblasti genového inženýrství, jehož jméno k dnešnímu dni zapomněl. To by samo o sobě nebylo nic divného, nicméně jeho maminka si vždy přála žít dál od ruchu velkoměsta i za cenu komplikací spojených s dojížděním, což byl důvod pro jeho tatínka, aby v jeho pěti letech po narození mladšího bratra odešel pracovat na vlastní pěst na zatím největším objevu své kariéry. Což byly pochopitelně všechny, včetně svítících růží, nebo chameleonů se zeleným fluorescenčním proteinem (což znamená, že nebozí plazi svítili pod UV světlem. Velmi užitečné.). Nejprve se snažil být alespoň občas doma, ale intervaly jeho návštěv se prodlužovaly tak moc, že co začal Ives chodit do školy, tak táta už nepřišel. Julie to čekala, věděla, chtěla s ním mít děti, protože doufala, že by ho změnily, ale vůbec ji nepřekvapilo, že se její iluze vytvořená hormony v mozku rozplynula. Měla však Ivese, měla Kyla a na tom jí záleželo nejvíc. Nechybělo jim nic. Nechyběl jim táta. A kdyby tato rodinná idylka trvala déle, bylo možné na něj zapomenout už tehdy. Ale když bylo Ivesovi patnáct let, čekal s Kylem doma na maminku s večeří. A ta nepřišla. Nepřišla ani druhý den, pouze se u jejich domu objevila sociální pracovnice, co si je vzala do péče. Doktore Julie Dawkinsová byla nalezena ve své kanceláři s nepřiměřenou dávkou opiátů v krvi, s morfiem na stole a použitou injekční stříkačkou. Na jejím stole ležel dopis, který odkryl její letité problém s disociační poruchou osobnosti. Ives v průběhu dospívání procházel její pozůstalosti, četl její deník a samovzděláním dospěl k závěru, že nelehké dospívání vedlo maminku ke studiu medicíny, kde doufala, že by sama sobě mohla pomoci. Problémy s depresemi, zkresleným vnímáním sama sebe, to vše v sobě nešla už od dvanácti let, kdy založila svůj deník. Ale nikdy to nechtěla přiznat před svými dětmi.
Po její smrti byli vloženi do otcovy péče, který už dávno zapomněl na to, jaké to je mít rodinu. S malým Kylem jednal, jakoby to byl dospělý člověk a kritizoval jeho dětské malůvky, úspěchy i neúspěchy ve škole, zkrátka vše, co bylo pod jeho úroveň. Ives ho za to nenáviděl. Což o to, že je opustil a nechal jejich matku v mukách vlastní myslí, která se stala nesnesitelnými, ale ubližoval i jeho malému bráškovi, kterému podkopával sebevědomí. A tak se zavázal, že jej bude vždy ochraňovat a že pro něj bude vždy výjimečný. Ostatně byla to jediná rodina, která mu zbyla.
Zatímco tátu nenáviděl, tak paradoxně měl veškerou jeho náklonost. Ives se nikdy moc neučil, protože mu škola připadala nanejvýš nudná a trávil volný čas experimentováním s fyzickými možnostmi vlastního těla, hraním s Kylem, nebo kreslením. Když byl Kyle větší, dokonce ho s sebou bral ven cvičit. Pro otce byl ale pozoruhodný svým zvláštním pozorovatelským nadáním a proto trval na tom, aby Kyle pracoval jako pomocná vědecká síla v jeho výzkumném týmu. Otec totiž v Ivesovi v mnohém viděl sebe. A to i ve způsobu, jakým se mu hnusil. A protože věděl, že by ho za normálních okolností odmítl, tak jako rukojmí využíval Kyla. Vždy slíbil, že Kylovi zprostředkuje vzdělání pouze v případě, že Ives bude v rámci univerzitního studia jeho asistentem. A tak pro dobro veškerého fungování začal velmi nepříjemný kolotoč.
Už na začátku litoval, že nakonec kývnul na nabídku spolupráce. Zatímco mu bylo řečeno, že výzkum se zabývá vývojem ekologicky nezávadného pesticidu distribuovatelného do blízkosti chráněných krajinných oblastí, Ivesovi zanedlouho došlo, že to byl je eufemismus pro „vyrábíme tady dost hustou, biologickou zbraň“. A tak se zatnutými zuby musel přihlížet šlechtění prvoka přenášeného savci, kterému se pokoušeli izolovat gen pro tvorbu enzymu ovlivňujícího chování mezihostitele. Ačkoliv jej podobné výzkumy velmi zajímaly, nikdy by ho nenapadlo, že se někdo pokusí tyto poznatky využít proti široké populaci. Ale mlčel. Musel pomáhat, protože v sázce byl Kyle.
Zvrat přišel ve chvíli, kdy bylo umožněno přihlašování dobrovolníků ve formě pokusných králíků. Samotná infekce nebyla příliš nebezpečná, ale byly subjekty, které přišly o práci, nebo o partnera, nebo naopak zanedlouho po infekci změnily své sexuální chování takovým způsobem, že se zároveň nakazili HIV. Jeden subjekt byl ale… řekněme docela jiný. Bylo nutné si jej po infikování ponechat, protože subjekt reagoval horečkami a nauzeou. Zápisky z protokolu vypadaly takto:
5. ledna, rok neznámý: Subjekt byl nakažen krátce před Novým rokem. Pokud nemá týdenní kocovinu, zřejmě má jeho zdravotní stav něco společného s naším experimentem. Takovou reakci vidíme prvně. Pocit malátnosti, zvracení, horečka. Nelze subjekt poslat do nemocnice. Bude ponechán pod intenzivním dozorem v laboratoři.
8. ledna, rok neznámý: Stav subjektu se nezlepšuje, nicméně nelze vysvětlit, proč tomu tak je. Prvok se nemůže projevit infekčně v člověku. Hledáme druhotnou infekci.
9. ledna, rok neznámý: Krevní testy vyšly negativně. Hledáme autoimunitní onemocnění.
10. ledna, rok neznámý: Subjekt je alergický na buráky. Upadá do bezvědomí. Žádné histaminy v krvi přítomny nejsou.
13. ledna, rok neznámý: Subjekt je opět vzhůru, bylo nutné jej zpacifikovat. Má agresivní projevy. Teplota neustává, nicméně dnes se mě pokusil kousnout do zápěstí při podávání medikamentů. Byla mu přidělena pevná strava.
15. ledna, rok neznámý: Otec se k celé situaci nevyjadřuje a nikdo z nás pomvědů netuší, co se to tu děje. Celý den stojí u plexiskla a mlčí. Kretén Už tu z toho pomalu šílím. Svěrací kazajku, prosím.
17. ledna, rok neznámý: A je to. Subjekt se uvolnil z pout a pokousal kolegyni, která se nyní odmítá vrátit do práce. Jediný důvod, proč to štve otce, je že teď ji nemůže otestovat, zda je prvok přenosný slinami.
27. ledna, rok neznámý: Od útoku uběhlo deset dní a Jessica se stále neozvala. Kdyby byl Resident Evil skutečný, přísahal bych, že je z ní teď zombie. Ale ani subjekt není zombie. Začínám uvažovat, jestli ten chlap není jen magor. PS: Už kašlu na šifry a hesla, tento sešit povyšuji na svůj deníček. Stejně mi to odborné psaní protokolů nikdy nešlo.
6. února, rok neznámý: V laboratoři zůstal jsem zůstal s tátou sám. Všichni od výzkumu dali ruce pryč se slovy, že na takové riziko je mizerně platí. Vykašlal bych se na to taky, ale potřebuju dokončit školu, abych mohl Kyla sám živit. Už nikdy nebudu v laboratoři. Nikdy. Paraziti jsou fajn, psychedelika taky, ale radši budu dělat grafiku. Nebudu jak tenhle magor.
10. února, rok neznámý: Subjekt se začíná normalizovat. Zdá se, že enzymy na změnu chování fungují, ale způsobují prudkou imunitní odezvu. To se stalo jen u pacientů s druhotnou infekcí HIV. Zajímavé.
11. února, rok neznámý: Nic zvláštního. Stařec tu zůstává přes noc, protože při úplňku nemůže usnout. Za to mně fakt nevadí.
Subjekt, jak si Ives pamatuje, utekl. Utekl, zatímco odvážel Kyla do školy a poté se odebíral do laboratoře, která v tu dobu už byla akorát pokrytá krví a vymlácená. Po otci nebylo nikde ani památky, po subjektu jakbysmet. Ví jen, že dveře byly vylomeny nadlidskou silou a tátu pak už nikdy s Kylem neviděli. Po prohledání laboratoře našel soukromé zápisky, které odhalily, že ve skutečnosti ani jeden z testovaných subjektů nepřežil a prvok je ve všech případech dříve nebo později dohnal k sebevraždě. Najednou se v něm něco zlomilo po uvědomění, že se podílel na poslání desítek lidí do útrap a na pomalou, mučivou smrt vlastní rukou. A nemohl se podívat Kylovi do očí. Cítil, jak se z něj stal netvor, byl zevnitř rozebraný a co víc… byl přesvědčen o tom, že jediný důvod, proč jeho otec kdy vyhledal jejich matku, byl její unikátní případ psychického onemocnění. A že nikdy nebyli ničím jiným, než pokusnými králíky.
Kyla umístil k rodičům svého nejlepšího přítele z vysoké školy, které poprosil, aby se o něj dobře postarali. A Kylovi slíbil, že se jednou vrátí, i když vědomě lhal. Věděl, že se neztratí, protože navzdory pohrdání táty měl Kyle v jejich rodině jedno privilegium; byl mentálně naprosto v pořádku.
Roky cestoval. Zprvu se pokoušel uchytit v uměleckých kruzích německého undergroundu, kdy si vypěstoval prazvláštní závislost na čaji. Mimo jiné upravil své příjmení, aby zvýšil šance na uchycení ve vyšších sférách. Stal se hojným uživatelem marihuany (Což v jeho věku a v této době nebylo nic neobvyklého) a okolí obdarovával chytrými moudry. Mnoho lidí říkalo, že na čaji byl nesnesitelný, zhulený byl ještě horší, ale nejhorší bylo, když byl na čaji a neměl zrovna hulení. Po pár neúspěšných románcích se rozhodl posunout své duchovní cítění jiným směrem a strávil bezmála osm měsíců poustevnictvím po Indii, kde byl rozhodnut a připraven stát se mnichem. Naneštěstí zde potkal osudovou osobnost, která jej upevnila v setrvání v normálním světě a vrátil se do Spojených států jako bohém. Vydělával si pouličním rychlouměním, semtam mu někdo ze známých z Evropy dohodil zakázku na tvorbu loga, plakátu etc. V tuto chvíli se snažil udržovat si čistou hlavu, tedy až na pár ayahuscových dýchánků, které mu přiblížily jeho vlastní tajné tužby a ideály. Po chvilce to ale začala být nuda. Vydržel bloudit po státech jen stopem, jako bezdomovec, bez dokladů a identity pět let. Chybělo mu… něco. Nevěděl, co. A určitě za to nemohl jeho dobrovolný celibát. Někdy v tomto období začal příležitostně pít. Zjistil, že když pije, je pro něj mnohem jednodušší bavit se s lidmi a nezatěžuje svou hlavu zbytečně vyhrocenými myšlenkami, jako je podstata vesmíru, nebo vrchol bytí. Splňovalo to jeho kritérium nemyslet na svůj původní život a zároveň to tišilo jeho potřebu intelektuálního naplnění. Kočovnicky doputoval do Shadowhills a uvidí se, jak dlouho tu zůstane. Jisté ale je, že šance, že by mu Kyle odpustil, se velmi rychle tenčí. A tak nějak je přesvědčen, že bez něj mu bude mnohem lépe.