Nick: Rune
Fc: Cillian Murphy
Věk: Neznámý / 32 let
Rasa: Padlý anděl
Národnost: Ir
Zaměstnání: Detektiv na místní kriminálce
Digna factis recipimus
PŘIROZENÉ SCHOPNOSTI:
regenerace, telepatie, intuice
SCHOPNOSTI NAVÍC:
čtení myšlenek
Julianův vzhled nepochybně stojí za zmínku a to už jen proto, že ačkoliv by se nedal nazvat kdovíjak atraktivním, pohledy k sobě přitahuje. Má v sobě cosi, co pravděpodobně souvisí s jeho andělskou duší, co mu propůjčuje zvláštní vzezření. Je vysoký a štíhlý a na první pohled na něm nenajdete svaly trhající trička s klikatícími se žilami. Však on je ani nepotřebuje. Obléká se elegantně a povětšinou i slušně, v nějaké teplákové soupravě byste ho nejspíš nepotkali. Není to tím, že by lpěl na tradicích, jednoduše mu je daleko pohodlnější košile. Ono to tak trochu patří i k jeho práci – vypadat dobře. Nejeden jazyk rozváže ještě dříve, než se o to vůbec pokusí. K tomu doplní už jen naleštěné botky a je připraven přežít další den. Vlasy nosí na bocích vystříhané a zvlněnou ofinu naopak delší. Pod onou hustou čupřinou se schovává dvojice pronikavých modrých očí, jejíž pohled dovede být lichotivý i znepokojivý. Spolu s výraznými lícními kostmi a opravdu plnými rty tvoří základní rysy jeho nezapomenutelné tváře. Prsty má dlouhé a štíhlé, čehož umně využívá například při hře na klavír. Tetování ani nic podobného nemá a nijak po těchto malůvkách ani netouží. Nicméně přes záda přesně pod jeho dnes již černými jako noc křídly se táhne nepřehlédnutelná jizva, jakožto výsledek jednoho z jeho setkání s jiným andělem – k jeho smůle to byl zrovna jeden z jeho někdejších bratří Grigoriů.
V Julianovi se už od jeho pádu neustále bije světlo s temnotou. Za svůj poslední život napáchal mnoho zlého a jen málo dobrého. Výčitky necítí, ale nedělá to z něho chladnokrevného vraha. Vraždu si doopravdy vychutnal pouze jednou a to se jednalo o jeho vlastního syna – pomstil se mu za jeho nevděk a zároveň ho osvobodil od toho nekonečného utíkání před smrtí.
Jeho osobnost je poměrně zamotaná a ještě se nenašlo moc osob, které by ho dokázaly rozmotat a poznat. Co se týče té první vrstvy, kterou ukazuje světu, je to pouhá maska. Maska uhlazeného gentlemana s nejedním kostlivcem ve skříni. Přidejme k tomu fakt, že je zdejším detektivem, a máme tu chodící a dýchající klišé. Až na to, že ne, nemáme. Julian je lecčím, avšak klišé mezi to nepatří ani náhodou. Pije jako duha (nezapomínejme, že jeho lidská schránka je původem Ir) a kouří jako fabrika, ale nikdy ani jedním nepáchne. Dává si na to opravdu dobrý pozor a k tomu používá jen jeden typ kolínské, která se pro něj stala charakteristickou. Jeho způsoby jsou plné elegance a slušnosti. Když na to však přijde, nebere si servítky. Aby dostal, co chce, nezdráhá se použít i násilí. To se týká především jeho práce, kde má snad nejlepší výsledky. Vesměs nic neumí – kromě komunikace s lidmi, chladné logiky a nekompromisních metod vyšetřování. Máte se ho bát? Ne. Alespoň ne, pokud jste mu nezkřížili cestu k vyřešení případu, nerozzlobili ho nebo se mu nepletli do cesty. Vyhněte se tomuhle a třeba s ním budete i celkem dobře vycházet. On je totiž vlastně i docela zábavný a to v mnoha směrech. Vyzve vás na soutěž v pití alkoholu (nedoporučovala bych přijmout), sjede se s vámi na hřbitově a pomůže vám schovat i mrtvolu. Doslova. Dokud nejste nudní, přeslazení a naivní, bude se s vámi bavit. Jestli totiž nějakou vlastnost opravdu nenávidí, je to naivita. Hned vedle hlouposti. Skutečně nesnáší takové ty kecy typu, že v lidech ten kousek dobra přeci jenom je, že umí být solidární a že si dovedou pomáhat. Blbost. Všichni jsou prohnilí úplně stejně, někteří jenom neměli příležitost to ukázat. Neexistuje nic jako laskavost zadarmo.
Je dosti cynický a černý humor mu není ani trochu cizí. Právě ten má totiž nejradši. Věnuje se hře na klavír a doma i jeden má. Mimo to si rád zajde zastřílet na střelnici a aby se neřeklo, i v té posilovně se nechá občas vidět, byť to ani nepotřebuje. Někdy mu to však pomůže pročistit myšlenky. Rád flirtuje a to s naprosto kýmkoliv. Dal by se označit za pansexuála, ačkoliv sám sebe by on tak neoznačil. Sexualita je pro něj něčím nepochopitelným. Proč by se měl někam zařazovat, když mu prostě a jednoduše nesejde, co má daná osoba mezi nohama nebo na které pohlaví zrovna vypadá? A navíc s tolika léty na kontě vám brzy tyto věci přijdou naprosto nepodstatné a nedůležité. Hlavní je si užívat. S tím souvisí taktéž to, že upřednostňuje vztahy na jednu noc. Ne proto, že by se snad nerad vázal nebo že chce získat co nejvíc zářezů. Jenom ho to baví. A má maličký problém s tím, že jakmile někoho získá, přestane ho brzy bavit. A jakmile se Julian začne nudit, poznáte to. Proto milence střídá – žádný ho ještě nezaujal natolik, aby ho chtěl doopravdy poznat a trávit s ním víc času. A další věc je to, že vzhledem ke své nesmrtelnosti, nebylo by vhodné, aby se příliš připoutal k jedné osobě, která by nebyla jako on. Přitom by ale někoho takového tak moc chtěl… Trošku té ryzí náklonnosti, ne jenom sexu… Nikdy by to však nahlas nepřiznal, ví, jak moc naivní to je.
V 16. století, kdy se v celé Evropě rozhořely kruté boje mezi protestanty a katolíky, byl na Zemi poslán další anděl Grigori. Jeho úkolem bylo zvolit si tělo nějakého nešťastníka, který při bojích přišel o život, a tak také učinil. Zvolil si irského kněze, který hlásal mír a lásku a naivně se snažil své bratry přivést k rozumu, avšak co zmůže jeden malý človíček? Byl ubodán 29. prosince roku 1531, kdy mu bylo dvaatřicet let.
Jeho jméno znělo Julian Mac Alastair.
Anděl přijal jeho jméno a pokračoval teď už s hmotným tělem dále po své určené cestě – do Ameriky, do Nového světa. Tam měl pomáhat při šíření křesťanství mezi primitivní kmeny původních Američanů a zároveň chránit osadníky a vůbec všechny, kteří se stali poměrně snadným terčem pro démony. Bojoval a dělal to, co bylo jeho údělem. Nepřemýšlel nad tím, co je a co není správné. Neviděl, že osadníci vraždí původní obyvatele pro půdu a zotročují je. Nenapadlo ho, že zabírání a ničení posvátných míst těchto kmenů, je úplně stejná svatokrádež, jako když někdo plundruje jejich svatá místa. Byl stejně zaslepený jako lidé.
Když se po několika desítkách let začal v jeho hlavě ozývat zvláštní hlas, ignoroval ho. Bral ho jako našeptávání jakéhosi démona, který ho jen chce zmást, než zaútočí osobně. Jenže on to nebyl démon. Byl to sám Julian. Jeho duše byla stále uvězněná v onom těle spolu s andělem a čekala na vhodnou příležitost. Která právě nastala. Prve k němu pouze promlouval, dokud mu nezačal anděl odpovídat a nakonec konečně přijal i fakt, že se nejedná o nějakého zvláště mocného a podlého démona. Rozmlouvali spolu a anděl začal poznávat pravdu. Viděl to, před čím dosud zavíral oči, poněvadž přece kdyby to nebylo součástí Božského plánu, nebylo by to možné. A přitom zapomínal na důležitou část toho všeho – svobodnou vůli lidí.
Na Julianův popud se vydal k těm takzvaným barbarům a nevzdělancům, aby zjistil, kde je pravda. Samozřejmě mu nejdřív nevěřili. Dívali se na něho jako na dalšího z těch krutých a chamtivých cizinců, dokud se s ním nesblížila jedna z jejich dcer a nezjistila, že je jeho srdce opravdu čisté. Uměla anglicky a nebyla tak nevzdělaná, jak se o nich tvrdilo v městech. Právě naopak. Oplývala daleko rozsáhlejšími znalostmi, jen ne zrovna toho druhu, který si tehdejší moderní společnost považovala. A nebyla jediná. Ani se nenadál a poznal lidský cit, o němž často slýchával, ale nikdy ho na vlastní kůži nepocítil – lásku. Tedy, samozřejmě ji cítil, jen ne ve smyslu, jako miluje muž ženu.
A to byl počátek jeho pádu.
Místo boje proti démonům raději poznával kmeny původních Američanů a začal spatřovat lidskou zkaženost a každičkou špatnou vlastnost, kterou v sobě přechovávali. Tvrdili, že těm primitivním chudákům prokazují laskavost, když je převádí na svoji víru, že je zachraňují, když z nich dělají své otroky. Nic z toho nebyla pravda. A Julian, který mezitím s andělem splynul v jedno, si začal pokládat otázku: Opravdu jsou tihle lidé ti, které chci chránit? Už to nebyla otázka toho, zda to dostane příkazem. Sám o tom chtěl rozhodovat. Narození jeho syna, z něhož se zákonitě stal lidský nephilim, při němž zemřela jeho družka, bylo poslední kapkou. Správně se ho měl zříct, opustit ho, nechat ho napospas jeho osudu. Jenže on to nedokázal. Příliš mu připomínal jeho matku.
A tak padl. Vzepřel se. Už nebyl Grigorim. Byl Padlým. Stal se z něj vyvrhel podobný jeho synovi. A tak ho sebral a společně se vydali na cesty. Věděl, že odteď budou oba dva terčem pro jiné anděly a chtěl ochránit sebe i jeho. Začal být daleko sobečtější – teď, když viděl, jak prohnilí lidé vlastně jsou. A po nějaké době bylo patrné, že se jim začíná daleko víc podobat. I přes mnohé milostné aférky, jichž dosahoval díky svému šarmu, už dalšího nephilim nikdy nezplodil.
Většinu svého života, jestliže se mu tak vůbec dá říkat, spíše přežíval, než že by skutečně žil. Jeho syn ho opustil, jenom co byl dostatečně starý na to, aby vše pochopil. Julian už však byl v takovém stavu, kdy ho to ani netrápilo. Byla z něj troska, která nikam nepatřila. Neměl domov, neměl žádný účel, neměl vůbec nic. Co mohl dělat? Kam měl jít? Nic. Vůbec nic. A nemohl se ani zabít, poněvadž i kdyby to udělal, jeho duše by žila dál, zbavil by se pouze své pozemské schránky. A právě v jeho nejtemnějších chvilkách narazil na jednoho ze svých někdejších bratří. Jako on kdysi to byl také anděl Grigori, který byl poslán do Ameriky místo něho. Byl připraven se svým andělským mečem na prahu Julianova bytu. Jeho primárními nepřáteli byli pochopitelně démoni a jim podobní, ovšem jakmile měl příležitost zbavit se Padlého, proč by jí nevyužil? Vzepřeli se, zpřetrhali svá pouta, jsou jen krůček od zla. A co si budeme nalhávat, v té době se Julian v temnotě přímo koupal.
„Jestliže mne chceš zabít, udělej to hned,“ pronesl, aniž by se byl na anděla podíval. Nechtěl vidět odraz svého dávného já. Zůstal k němu stát zády uprostřed špinavého bytečku, v němž momentálně přebýval. A právě to donutilo anděla zaváhat. Meč mu v ruce poklesl. Nečekal, že se vzdá. Doufal, že bude bojovat. Byl sice hříšníkem a od svého pádu mnohonásobným, ale… „Nač ještě čekáš? Nebudu se bránit. Udělá-li ti má bolest radost, zab mě. Znič tu bezcennou lidskou schránku!“ To už křičel a otáčel se k tomu Božímu zbabělci čelem. Bolest, ano, bolest. Právě tu by cítil. Možná by byl i zešílel. Roztáhl svá křídla. Poslední bílý chuchvalec se zachvíval jako horký vzduch nad pískem kdesi pod jeho letkami. „Potřebuješ ještě nějaký důkaz?!“ obořil se na něho. Sám netušil, proč ho to naplňuje takovou zlobou nebo proč vlastně chce cítit tu ukrutnou bolest, jak se bude jeho duše oddělovat od lidského těla násilím.
Odfrkl si a se znechucením našpulenými rty se otočil zase zády. „Možná se odhodláš, když se nebudu dívat…“ zakroutil hlavou. V příští chvíli ucítil v zádech spalující bolest. Pod kořeny křídel se mu zabodla dýka, kterou ten Grigori hodil. Ožehla nejbližší pera a zakousla se do masa. Julian vykřikl a klesl na kolena. Zbabělec! Neuměl to udělat pořádně! Chvějící se rukou se natáhl po dýce, aby ji vytáhl ven, což doprovázela neuvěřitelná agonizující bolest. Tak v něm vyrostla hluboká zášť proti svému vlastnímu druhu. Proti těm loutkám, které slepě následují, co jim je nařízeno. A konečně tak jeho existence získala nějaký směr.
Takto poznamenaný pokračoval dál. V ruce konečně zase třímal andělskou zbraň v podobě dýky a vyhledával další anděly. Na pár desetiletí mu přinášelo určité potěšení, že jim může způsobovat bolest a vysmívat se jim za jejich nevědomost a slepotu. Nebylo to pěkné chování, to tedy ani náhodou. Ale říct, že ho to snad mrzelo? To vskutku ne. A ani dnes, když na tu dobu vzpomíná, necítí ani špetku lítosti. I to ho však začalo nudit a vzpomněl si na svého syna, který ho tak neslušně opustil, byť se ho jako většina andělských rodičů nezřekl. Rozhodl se ho vyhledat – za předpokladu, že byl stále ještě naživu. Bylo to na začátku 20. století, kdy to v Evropě začínalo vřít a schylovat se ke světové válce. Něco takového se dalo čekat. Minimálně z pohledu bytosti, jejíž duše existuje už tisíce let. Žil v Bostonu, který mu byl důvěrně známý už z dob osadníků, a započal pročesávat celou Severní Ameriku v naději, že jeho syn neopustil kontinent. Jak se však ukázalo, opustil.
Nebylo lehké ho najít. Povedlo se mu to až v meziválečném období. Žil kdesi ve střední Evropě a schovával se v jakémsi podřadném hostinci na jihu Rakouska. Právě ten pokoj se mu stal osudným. Když ráno našli jeho zohavené tělo, mohli se jen dohadovat, kdo to udělal. Onen dotyčný totiž zmizel jako pára nad hrncem. A nebyl to nikdo jiný než sám Julian. Zbavil svět svého sémě. V lidském světě by snad bylo neslýchané, kdyby otec zabil syna, avšak ve světě andělů a démonů? Nic prudce nenormálního. A Julianovi se ulevilo.
Proplouval léty a po druhé světové válce, po tom, co se situace ve světě konečně zase trochu uklidnila, pomineme-li studenou válku, se rozhodl cestovat i na východ. Přišel na chuť policistům a konkrétně detektivům. Zjistil, že má na tyhle věci celkem talent, a jeho vášeň byla zažehnuta. Kamkoliv přišel, tam se zabýval tamější policií, až konečně na delší dobu zakotvil v Japonsku. Proč právě tam? Technologický pokrok v této části světa ho fascinoval. Naučil se jejich jazyku a poprvé se skutečně přidal k policii. Dostal se až na kriminálku a pomáhal objasňovat mnohé zapeklité případy. Jeho život se konečně stal skutečným životem. Užíval si to a byl spokojený. Měl nějaké cíle a až na občasná ne zrovna příjemná setkání s démony i anděly, kteří ho chtěli zbavit jeho těla, jež mu bylo tolik pohodlné, se mu vedlo dobře. Zabýval se třeba i případem jakési Naomi Chisaka, jejíž rodina začala být záhadně vražděna. Nikdo z lidí si to nedovedl řádně vysvětlit, ovšem Julian poznal, co je Naomi zač. Ne že by ji podezříval, byť věděl moc dobře, jak prohnané kitsune dovedou být, ale… Věděl, že tam něco nehraje. Nakonec byl ovšem přinucen svými kolegy a nadřízenými případ uzavřít jako neobjasněný a založit do archivu. A tím skončila i jeho kariéra detektiva v Japonsku. Zanedlouho by začalo být divné, že za ty roky nezestárl ani o rok, a tak musel zmizet.
Pokračoval ve svých cestách, až svět oběhl dokola a skončil zpátky ve Státech. Bloudil od města k městu a hledal nějakou příležitost. Až se mu naskytla ve městě jménem Shadow Hills.